Práva pacienta I.

Právo na zdravotní péči

Každý má právo na ochranu zdraví, a každý občan má právo na zdravotní péči, které mu je garantováno na ústavní úrovni. Jedná se o garanci obsaženou v čl. 31, Listiny základních práv a svobod. Obsahem tohoto práva je také právo na její dostupnost, na profesionální péči, právo aktivně spolupracovat při lékařských výkonech a zejména právo sami rozhodovat o vlastním osudu. Náležitosti lékařské péče ve vztahu k pacientovi jsou pak garantovány zákonnými i podzákonnými předpisy (např. Etický kodex Práva pacienta schválený Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví). Při poskytování zdravotních služeb má pacient zejména právo na na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb a v neposlední řadě na poskytování zdravotní péče v souladu s lege artis.
Právo na informovaný souhlas

Každému pacientovi (§3 zákona o zdravotních službách), tedy tomu komu jsou poskytovány zdravotní služby, je možné poskytovat zdravotní služby vždy jen s jeho souhlasem. Tato povinnost vyplývá jak z Listiny základních práv a svobody (dovozujeme z čl. 8, odst. 3), tak z obecného předpisu, kterým je občanský zákoník (§93/1 OZ). Povinnost poskytovatele zdravotních služeb zajistit si souhlas pacienta vyplývá i ze speciálního předpisu a to zákona o zdravotních službách (372/2011Sb.), konkrétně z jeho § 28. Tento souhlas musí být svobodný a informovaný, je tedy třeba ho dát bez nátlaku, na základě zvážení a s informacemi, které je pacientovi ohledně konkrétního zákroku povinen poskytovatel sdělit.

Každý pacient má tedy právo být informován o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Na základě těchto informací má pacient právo svobodně, bez nátlaku a s dostatkem času na rozvážení, i s možností klást doplňující dotazy se rozhodnout, zda navrhovaný výkon podstoupí či nikoliv.

Výjimkou jsou případy v zákoně výslovně uvedené, kdy vám může být péče poskytnuta i bez souhlasu pacienta např. je-li pacientovi uloženo povinné léčení; jde-li o nosiče závažné přenosné nemoci; jeví-li známky duševní chroby nebo intoxikace a zároveň ohrožuje sebe nebo své okolí; není-li možné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu vyžádat souhlas a jde-li o neodkladné výkony k záchraně jeho života či zdraví.

Být pacientem a tím pádem využívat poskytovatelem nabízené zdravotní služby je právo nikoliv povinnost a je tedy zcela na každém pacientovi, zda konkrétní zdravotní výkon podstoupí či nikoliv a to bez ohledu na možné dopady pro něj samého.
Zákon dále stanoví i formu informovaného souhlasu a tedy, kdy je informovaný souhlas třeba písemný a kdy postačuje souhlas ústní, resp. konkludentní (konkludentní forma souhlasu přichází v úvahu zejména, pokud se pacient dostaví na pravidelný odběr krve, na kterém se s lékařem již dohodl, zde není třeba opětovně výslovně souhlasit s tímto odběrem, je však možné jej kdykoliv odmítnout). Písemnou formu souhlasu předvídá zákon o zdravotních službách ve svém §34, který mimo jiné stanoví „(2) Písemná forma souhlasu se vyžaduje, pokud tak stanoví jiný právní předpis21) nebo pokud tak s ohledem na charakter poskytovaných zdravotních služeb určí poskytovatel. Souhlas s hospitalizací musí být vždy v písemné formě. Na vyžádání je pacientovi poskytnuta kopie písemné formy souhlasu.“ Tímto zvláštním předpisem může být např. transplantační zákon, ale také občanský zákoník (§ 96/1).

Právo na svobodnou volbu zdravotnického zařízení

Právo volby poskytovatele zdravotních služeb je nyní v českém právním řádu obsaženo ve dvou zákonech, a to v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který zakotvil práva pojištěnce, mimo jiné i právo na volbu poskytovatele zdravotních služeb.  Toto právo je dále i zakotveno v zákoně o zdravotních službách konkrétně v ustanovení § 28 a §29. Toto právo má však svoje omezení, která jsou specifikována v ustanovení § 29 odst. 2, případy, kdy volba poskytovatele není možná, se vztahují např. na zdravotnickou záchrannou službu a poskytovatele, ke kterému poskytovatel zdravotnické záchranné služby pacienta převáží, pracovně-lékařské služby, nařízenou izolaci, karanténu nebo ochranné léčení aj.

Zvolený poskytovatel zdravotních služeb může odmítnout přijetí pacienta do své péče tehdy, jestliže by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pacienty, které má ve své péči.

Jiná vážná příčina, pro kterou může zvolený lékař odmítnout přijetí pojištěnce, je též přílišná vzdálenost místa trvalého bydliště pro výkon návštěvní služby. Poskytnout zdravotní péči však musí lékař vždy v akutních případech, kdy hrozí bezprostředně újma na zdraví či životě pacienta.

Každý pacient má právo též na svobodný výběr zdravotní pojišťovny dle zákona o veřejném zdravotním pojištění (zák. č. 48/1997 Sb.)