Žaloba z rušené držby

Žaloba z rušené držby a předběžné opatření úvaha

Předběžné opatření dle §74 a následující občanského soudního řádu

Z dikce občanského soudního řádu vyplývá, že předběžné opatření je institut, který může soud využít v případě, „je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“ Je tedy zřejmé, že se jedná o rozhodnutí prozatímní povahy, které má jediný úkol a to, zpravidla do doby, než bude rozhodnuto ve věci samé, zabránit účastníkům, aby zmařili význam soudního řízení, jež se vede, resp. které bude zahájeno. Z odstavce 2, § 74 pak můžeme dovodit, že se nejedná v žádném případě o rozhodnutí ve věci samé, neboť toto ustanovení jasně říká:  „Účastníky řízení jsou navrhovatel a ti, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc samu.“  Z čehož je patrno, že o věc samu se zde nejedná.

Žaloba z rušené držby § 176 až §180 občanského soudního řádu

Institut žaloby z rušené držby vychází z prozatímní ochrany narušené držby zakotvené v ustanovení § 1007 a násl. občanského zákoníku. Řízení o žalobě z rušené držby oproti předběžnému opatření není zařazeno systematicky u předběžného opatření tj. v části druhé – činnost soudu před zahájením řízení. Z ust. § 180 OSŘ vyplývá, že jde o specifické rozhodnutí „ve věci samé“. V případě žaloby z rušené držby soud, stejně jako v případě předběžného opatření rozhoduje usnesením. Toto usnesení však má evidentně jen provizorní podstatu, protože soud se při projednání věci omezí jen na zjištění existence držby a jejího svémocného rušení. Nezabývá se tak otázkou vzniku, zániku či jiných okolností s touto držbou spojených.

Je však otázkou, zda lze přiměřeně použít na žalobu z rušené držby ustanovení o předběžném opatření či nikoliv.

U obou institutů nalézáme podobné charakteristické prvky

– krátká lhůta soudu pro rozhodnutí (předběžné opatření – bezodkladně, resp. 7 dnů, žaloba  – 15 dnů, resp. v daných případech 30 dnů)

– prozatímní povaha obou vydaných rozhodnutí

– absence jednání, resp. absence povinnosti soudu jednání nařizovat

Z těchto podobných vlastností by se dalo dovodit, že oba instituty sledují stejný záměr a to rychlou a prozatímní ochranu subjektivního práva s účelem zabránit vzniku nenávratné škody, či zneužití práva, na které s ohledem na vleklost soudního řízení není schopen soud v klasickém řízení reagovat. Má-li tomu tak být, je třeba dojít k závěru, že subsidiární použití obecných ustanovení o předběžných opatřeních, resp. aplikace analogie ze strany soudů je na místě, zejména pak v otázce nabytí právní moci usnesení o žalobě z rušené držby. Má-li totiž být efektivní ochranou držby, není možné za strany žalobce čekat na rozhodnutí odvolacího soudu, který k rozhodnutí o odvolání v takové věci již žádnou lhůtu nemá.

Do doby novelizace či sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tak bude situace, kdy žalobce např. obdrží vyhovující usnesení o žalobě z rušené držby a následně usnesení o nařízení předběžného opatření od téhož soudu, jehož výrok však bude v přímém rozporu s dříve vydaným usnesením o žalobě z rušené držby (bude přikazovat, co usnesení o žalobě zakazuje), neudržitelnou a takové usnesení o žalobě z rušené držby se stane jen akademickým výrokem a institut žaloby z rušené držby jen formálním a neúčinným institutem obrany držitele.